Zemřel jeden z nás aneb Smrtící exekuce

Dostali jste se někdy do neřešitelné životní situace? Nervy na pochodu, reagujete zkratkovitě. Možná je to jen okamžik, a vše se pak uklidní. Ale někdy vás okolnosti – tady exekuce – dovede až ke krajnímu řešení. K sebevraždě!

Exekuce, která mě a moji ženu vyřadila bez varování z normálního života, nás donutila zamýšlet se nad důsledky a příčinami hluboké krize, která je ukrytá pod povrchem společnosti. Zjistili jsme, jak hluboký, neřešený a neřešitelný problém to v současnosti je.

Dnešek je zvláštní i tím, že nám jakousi souhrou okolností, exekuční problém ukázal tu nejčernější tvář. Včera 22. února 2017 odešel dlouholetý bloger Jaroslav Janota. Jeden z nás. Nevydržel tlak, který na něho vyvinuli exekutoři a soudy a podlehl. Spáchal sebevraždu. Své rozloučení napsal sem na blog iDnes. Ale redakce ho smazala. Proč?

Komu vadily řádky na rozloučenou? Kdo se zalekl pravdy? Kdo a na čí popud tady retušuje skutečnost na jinou barvu, než jaká skutečně je, aby se nezdála tak surová? Ale ona surová skutečně je. Ta nejsurovější, jakou si dokážeme vůbec představit. A my bychom se měli takové pravdě postavit čelem a podívat se jí zpříma do očí. Jeho poslední rozloučení naštěstí někdo zkopíroval na facebook, tak si ho můžete přečíst sdílený třeba na mém profilu.

Blyštivé pozlátko, které nám nastavuje společnost, neukazuje realitu takovou jaká je. V reklamách se prohánějí drahá auta, svalnatí chlapi, náctileté kočky nebo úspěšní byznysmeni. Sebevědomí politici se naparují před svými voliči. Miliony a miliardy létají vzduchem jako by to byla stébla slámy. Ve skutečnosti však v České republice pravidelně ročně téměř 1 000 000 lidí skončí v exekuci. To znamená, že stovky tisíc domácností se ocitají na hranici životní nouze a chudoby.

A ta chudoba a nouze není jen pomyslná. Je skutečná, doslova hmatatelná. Prostupuje vším. Nemáte na jídlo, život ani na splácení. A z téhle chudoby žije exekutor. Průměrný měsíční příjem exekutora je více než 330 000 Kč. Nezdá se vám nepoměrné, že někdo vydělává takové nepředstavitelné peníze na lidech, kteří mají sotva na to, aby přežili? Měli bychom to nazvat pravými slovy: Ožebračování. Jde o nepřiměřený trest za životní pochybení a nebo dokonce trest za souhru náhod. Trest uskutečňovaný a podporovaný úředníky našeho státu.

A v takové situaci dělají lidé zoufalé činy. A za tyto činy jsou exemlárně potrestáni, jako třeba Jaroslav Janota, protože úředník musí chránit úředníka. Ale to už není lidská společnost, ale společnost bachařů a muklů. Společnost, která je řízena strachem. Ten strach podporují nové a nové odvody, navrhované daně, hrozby sankcemi za neplnění nejrůznějších plateb. Jenže ze strachu dělají lidé divné věci.

Nespokojenost, skepse, bezvýchodnost životní situace a hmotná nouze časem přeroste ve vztek. A zde jsou zárodky sociálních bouří. Páni politici a jejich podřízení úředníci by se měli věnovat neprodleně změně, protože do budoucna v naší milované republice roste problém, který může zásadně změnit její fungování.

My za sebe jsme se rozhodli začít s tím něco dělat. Nesedět a nenadávat jen na poměry. Jestliže nás naši volení zástupci nezastupují, ale vytvořili jen represivní aparát, který nás má neustále hlídat, nemůžeme k tomu mlčet. Nejde jen platit. Namísto toho, pro nás náš stát musí vytvářeli takové podmínky, aby byla radost pracovat, podnikat, vydělávat a z toho radostného úsilí pak zaplatit daně.

Posíláme otevřený dopis předsedovi vlády, ministrovi spravedlnosti, financí a předsedům parlamentu, aby změnili hned tento nelidský státně úřednický systém.

Je čas na změnu. A kdy jindy by měla přijít, když ne teď?

Přidejte i vy svůj podpis pod tento otevřený dopis (https://www.petice24.com/dusi_nas_exekuce__oteveny_dopis_vedeni_statu), protože už nestačí jen nadávat, ale teď už je potřeba vstát a jít něco dělat.

Mirek Vojáček