Bojovat nebo se vzdát?

Celá současná společnost je vedena vidinou expanze. Vše vybojovat. Bez ohledu na to, komu to prospěje a komu ne. Expanze je boj a s bojem přichází vždy „přijatelné“ ztráty. Ale, co kdybychom všechno předem vzdali a nechali volně plynout?

Od mala žijeme ve světě, kdy se za sebe MUSÍME postavit, kdy MUSÍME dát jasně najevo svůj postoj, MUSÍME ostatním ukázat svoje hranice, MUSÍME být tvrdí. MUSÍME, MUSÍME, MUSÍME... Kdo se vzdá, nebo ukáže slabost, je srab, slabý jedinec. Nikoho ani nenapadne o tom pochybovat. Ve školce řekne paní učitelka, poté, co jedno dítě druhému vezme hračku: „Musíš se umět bránit! Tak mu to oplať!“ A tak se bráníme a oplácíme a nenecháváme si nic líbit. Oko za oko, zub za zub! Celý život.
Také jsem žil v domění, že je to tak nutné, že nelze jinak. Uvěřil jsem, že celý svět je tak postaven a my tu hru musíme hrát. Naplánovat, zatnout zuby a jít si za svým. Vymezit se. Mít ostré lokty. Hlava nehlava. I kdyby se proti nám spolčilo celé peklo, nesmíme polevit, jinak... Jinak se z nás stanou neschopní jedinci, kteří jsou odsouzeni k pouhému přežívání. A každý si na nás dovolí, každý si na nás smlsne.
Když dnes pozoruji tenhle trend s jistým odstupem, najednou se mi jasně jeví jako nesmyslný. Kam vede koncept boje a obrany? Když vyceníte zuby, možná se vás někdo nejdříve lekne, ale za čas vám ty zuby patrně kdosi silnější vyrazí. Když zachrastíte zbraněmi, budete muset čelit dříve nebo později otevřenému boji. Když se připravíte na nejhorší a opevníte se, stanete se jednou obětí útoku.
Čím více dáváme pozornost boji nebo strachu z napadení a snažíme si zajistit přežití obranou, tím více konflikt eskaluje. Čím více lidí se bude budoucího vývoje obávat a budou se snažit mu zabránit, tím je jistější, že se černá vize stane trpkou realitou.
TOUŽÍME po ideálním bezpečném světě a snažíme se ho dosáhnout všemi prostředky. A tak čtrnáct let BOJUJEME spolu s Amerikou proti terorismu a snažíme se vnutit celému světu svou vizi bezpečí. Za tu dobu vyrostla nová generace muslimů, naštvanější než ta předtím a terorismus se ruzbujel ze vzdálených lokalit a stal se problémem číslo jedna po celém světě. BOJUJEME proti drogám a pak se divíme, že se dají sehnat i v té nejzapadlejší vesničce. TOUŽÍME po ideálním pevném zdraví, ale máme strach z nevyléčitelných nemocí a tolik s nimi BOJUJEME, až se z nás stala ta nejnemocnější civilizace. Prorostli jsme depresemi, deformacemi, degradacemi, degeneracemi, rakovinami, alergiemi a parazity skrz na skrz. Jen proto, že jsme začali bojovat se svým vlastním životem.
Onemocněly i naše vztahy. TOUŽÍME po ideálním partnerovi, který bude dělat a chovat se přesně tak, jak my chceme. A tak ho dusíme a my sami se dusíme vlastní nenaplněnou představou tak dlouho, až se vztah rozpadne a jeden z nás se rozhodne najít jiného, který tu představu bude schopen naplnit. Marně. A přestože od nás bývalý partner odešel před deseti lety, i po té době s ním pořád ještě BOJUJEME.
TOUŽÍME po tom, aby naše děti dosáhly toho, na co my jsme sami neměli, nebo si myslíme, že musí být alespoň stejně dobří jako my. Představu o jejich vzdělání a životní cestě jim dáme kolikrát doslova pěkně sežrat, a BOJUJEME za tuhle svou vlastní představu jejich života, až se s námi někdy na celý život rozejdou ve zlém. Přitom to jsou ti nejbližší a nejmilejší lidé, které můžeme mít.
Často se s tím setkávám při konzultacích. Lidé se dnes mají velice dobře. Žijeme v nepředstavitelném blahobytu. Přesto máme představu, že potřebujeme mít ještě víc. Že na to máme nárok. A „vesmír“ nám tuhle naši představu MUSÍ splnit! A když ji nesplní jak chceme, tak se budeme cítit špatně. A dáme to sežrat celému světu. Jen ať všichni vidí, jak je nám zle.
Bojujeme s ekonomickou krizí, politikou i s politiky, s úředníky, s unií, s přírodou, s počasím, s úrodou i neúrodou…
Povídal jsem si se Standou o tom, že to v práci není takové, ja si představoval. Zdá se mu, že nemá stále dostatek peněz. Vyprávěl, jak moc si přeje, jak si stále dokola „objednává“. Plánuje vše do posledního detailu. Snaží se dosáhnout výsledku všemi možnými způsoby. Dokonce už začal i sázet. Ale jako by se proti němu spiknul celý svět, nic se nemění. Zná spoustu lidí, kteří začínali jako on a dnes si cestují po celém světě. Žijí skutečným blahobytem. Když to říká, zalijou se mu oči slzami vzteku. Je si vědom toho, že s manželkou mají dostatek peněz na slušný život, ale je si jistý, že má právo na víc. Že si chce skutečně užívat. Ne jen tak obyčejně žít. To umí každý.
„A co kdybyste si představil, že toho nikdy nedosáhnete. Nikdy nebudete bohatý. Pořád budete mít stejný obyčejný život jako ostatní. Nikdy nedostanete, co chcete. Nikdy nebudete moct cestovat po světě,“ říkám. Jeho tvář se úplně nakrabatila odporem. Nadskočil a povídá: „Tak to bych radši nežil!“ A ani si neuvědomil, kolik pravdy bylo v tom výroku. Vždyť už teď nežije. Jen přežívá ze dne na den. A snaží se světu vnutit svůj vnitřní film. Svou vlastní vizi. A přes tenhle film nevidí skutečnost.
Teprve když opustíme utkvělou předtavu, jak život musí vypadat, začneme opravdu žít. A jsou to jen nepříjemné pocity, které vytvářejí tohle naše životní drama. Ve skutečnosti nic takového neexistuje. To peklo se odehrává jen v naší hlavě. Ten, kdo to peklo vytvořil, jsme byli my sami. Náš rozum. A jsme to zase jen my sami, kdo tohle divadlo může ukončit. Takovou moc nad svým životem máme všichni. Stačí jen všechno pustit. Přestat se držet zuby nehty něčeho co neexistuje. Uvolnit to nepřetržité lpění na dokonalém výsledku.
Chcete se skutečně zbavit lpění na nereálných představách a žít plný a skutečný život? Chcete přestat živit svoje strachy i strachy celého světa? Tak si zahrajte hru na nejhorší vize života. Teď si jen představte, že s terorismem nikdy nevyhrajeme. Že nás ovládnou islamisté. Že třeba i zemřeme rukou nějakého šílence. Že se po ulicích budou prohánět vrazi s kalašnikovy. Jak se cítíte? Příšerně? Ale vždyť je to jen představa. Nic takového se neděje a patrně ani nestane. Tak tenhle pocit nechte jít. Teď hned.
Představte si, že nebudete nikdy zdraví. Že budete mít tu nejhorší nemoc, které se nejvíce bojíte. Budete trpět. A nakonec zemřete. Nikdo vás nezachrání. I medicína bude na vaši chorobu krátká. Že je vám z toho zle? Ale jen si uvědomte, že je to zase jen představa. Nic takového se teď neděje. Tak ty pocity, které z toho máte zase nechte odejít. Teď.
Představte si, že váš partner vás již nikdy nebude milovat. Už nikdy to s ním nebude skvělé jako na začátku. Rozhodně se nikdy nezmění. Nebo třeba od vás odejde. A bude šťastný s někým úplně jiným. Vaše děti si budou dělat, co chtějí a třeba se jim celý život nebude dařit. Nebo dokonce skončí na drogách. Zase se cítíte špatně? Ale proč? Co z toho se děje teď? V tomto okamžiku. A teď? Stalo se něco z toho? Ne. Zase jde jen o zbytečné vize, které donekonečna rozvíjí naše mysl. A jen se z nich cítíme špatně. Ale žádný z těch pocitů vlastně nepotřebujeme. Tak tyhle nepotřebné pocity zase pusťte. Teď hned.
Když takto svoje pocity pustil i Standa, najednou se mu neuvěřitelně ulevilo. Jako by znovu ožil. Náhle viděl i řešení některých problémů tak jasně, že nechápal, proč na to nepřišel dříve. Celý problém, který se mu léta zdál být neřešitelný a hrozil, že ho snad zavalí, se najednou rozplynul a zůstala jen nepředstavitelná lehkost bytí. Obyčejného bytí, které je skutečným životem.
Pokud tohle uděláme se svými vizemi světa a pocity, které ty obrazy v nás vyvolávají, svět se změní. Naše prožívání se změní. Přestaneme se vším bojovat a rozdmýchávat neskutečné, neexistující problémy, které tíží nakonec celý svět.
Je to snadné a to i přesto, že tomu teď nevěříte.
Mirek Vojáček
www.mirekvojacek.cz