Jsme extrémně nešťastná společnost

Podle statistik užívá v současnosti 15% obyvatel EU - tedy přibližně 111 milionů lidí - psychofarmaka na nejrůznější duševní potíže. Češi nejsou výjimkou. Zdá se, že v nejbohatším společenství na světě něco zahnívá.

foto: Flickr

Všimli jste si také, že žijeme v nejklidnější části světa, kde se již desítky let neobjevují žádné ozbrojené konflikty? Že i ti nejchudší netrpí dlouhodobě hlady a ekonomicky nestrádají, pokud si to sami nevyberou? Že vyděláváme většinou tolik, abychom se věnovali svým zájmům a koníčkům místo každodenního pachtění se za kusem žvance? Míra pohodlí se zvedla natolik, že současná generace se již nesetká s pojmem suchý záchod, který byl běžný ještě před padesáti lety. A léto trávíme zábavou, místo přípravy dřeva na zimu. Stačí otočit kohoutkem, abychom měli vodu a teplo. Pro každého z nás pracuje každým okamžikem 70-90 energetických otroků. Tedy virtuální služebnictvo, které zajistí naše pohodlí. Takové množství skoužících si mohli v minulosti dovolit jen velmožové. My všichni v západní civilizaci si tedy žijeme na úrovni středověké šlechty. Máme všechno.
Hlavní otázkou tedy zůstává, proč je mezi námi tolik nešťastných lidí?
Psychická nepohoda, ve které se nachází většina společnosti, je vlastně neustálým stresem. Který se opakuje denně po mnoho týdnů, měsíců a let. Ti odolnější jedinci vydrží déle, ale ti kteří více vnímají svoje pocity, se neustálého vnitřního tlaku snaží zbavit třeba pomocí prášků. Pokud patnáct procent obyvatel psychofarmaka užívá, jde jen o špičku ledovce. Jde jen o část lidí, kteří se necítí dobře psychicky a nějak to řeší.
To, co si ale málo uvědomujeme, je fakt, že dlouhodobý stres v nás vyvolává fyzické projevy nepohodlí, různé bolesti. Většina lidí už ani nevnímá, že je něco špatně. Bolesti hlavy, krční páteře, kloubů a svalů ramen, páteře či nohou zažil snad každý a považujeme je za "normální". Ale normální je být zdravý, cítit se dobře... Pokud totiž varovné signály našeho těla budeme dál přehlížet, přijde nemoc. Naše psychické problémy prostě a jednoduše somatizují.
Zprávy o tom, že 15% obyvatel EU užívá psychofarmaka jsou jen zprávami o epidemii. Máme co do činění se skutečnou a nefalšovanou epidemií, která zasáhla většinu společnosti.
Ve skutečnosti se všichni snažíme najít vnitřní klid a pohodu. Schválně si zkuste vzpomenout na prarodiče. Ti většinou měli jen zlomek toho, co dnes využíváme ke svému pohodlí my sami. Přesto u nich vládla jakási pohoda a klid. Málokdy se za něčím neustále dokola honili. Proto na ně většina z nás ráda vzpomíná. Na pohodové chvíle klidu. Navíc se dokázali radovat opravdu z mála. Ze setkání, z přátelství nebo jen z obyčejného dne.
Náš život se totiž - i přes všechen blahobyt - smrsknul na útěk před problémy. Žijeme v neustálých obavách z budoucnosti. Přiživujeme je zprávami z médií. Obáváme se hospodářských krizí, devalvací, revalvací i měnové nestability. Přitom máme strach o zaměstnání, o rodinu, o partnerské vztahy. Poddáváme se negativním náladám ve společnosti a nedokážeme jim vzdorovat nebo je odmítnout. Nechali jsme si namluvit, že zanadávat si na politiku nebo řvát nenávistně na stadionech je normální. A v neposlední řadě žijeme ve strachu o zdraví, protože jsme si nechali vnuknout neodbytnou myšlenku, že na něj nemáme žádný vliv a musí ho za nás vyřešit lékař.
Jak je vidět, blahobyt nám radost ze života nepřináší. Příkladem mohou být ti nejbohatší z nás. I přes to, že jsou herci, zpěváci, skladatelé, podnikatelé, politici na vrcholu, mají dostatek peněz, velké domy a auta, úspěch, přesto se dozvídáme často, že páchají sebevraždy, užívají drogy nebo končí na psychiatrických odděleních nemocnic.
Západní systém je zaměřen jen na růst. Ekonomický rozvoj se stal modlou. Ničení životního prostředí, nerespektování přirozeného vývoje společnosti, neohlížení se na tradice a ničení lidských zdrojů je jen průvodním jevem a zároveň výsledkem. Nedostatek respektu k budoucnosti a budoucím generacím vede k bezohlednému rabování. Ale to nejde donekonečna. Ne nadarmo se říká: "Nic neroste do nebe".
Paradoxně hledíme na nevyspělé kultury, jako na méněcenné. Shlížíme ze svého Olympu blahobytně na všechny ty chudé z třetího světa, z Jižní Ameriky, Afriky, Asie. Kroutíme hlavou a nechápeme, jak mohou tak nuzně žít. A uniká nám to nejdůležitější: Že jsou to spokojené a radostí prorostlé společnosti. Jezdíme se na ně dívat jak na safari. Sedneme do klimatizovaného auta a přes tónovaná skla si je prohlížíme, jako by to byli mimozemšťané. Pak se vracíme do svého nešťastného světa, koukáme na filmy, které jsme natočili a fotky, které jsme nafotili a nechápeme, čím nás tyhle "ekonomicky primitivní" společnosti přitahují.
Zajímavé pak je, že nejšťastnější obyvatele na světě mají podle průzkumů Kostarika, Vietnam a Belize. Čechy jsou až na 92. příčce ze 151 zkoumaných zemí. Ukazatel vývoje HDP nevypovídá vůbec nic o tom, jak se lidé ve společnosti cítí. V roce 2004 proto Bhútánský král stanovil jako skutečný ukazatel rozvoje společnosti HNŠ tedy hrubé národní štěstí - index rozvoje ekonomiky respektující život a tradice. Jako první a zatím poslední. Žádná z vyspělých zemí se k jeho iniciativě nepřipojila, ani o ní nediskutovala.
Doba nazrává ke změně. Když ji neuděláme vědomě, naše podvědomí a naše těla nás k ní stejně donutí. I kdyby to mělo být bolestivé. Jsme součástí jednoho systému. Vesmíru, přírody, lidského druhu. Vše je se vším propojeno a vše se navzájem ovlivňuje. I kdybychom sebevíce nechtěli, musíme respektovat kolektivní zákonitosti, které vytvářejí naše prožívání. Zničující stres, kterému sami sebe vystavujeme, nás nutí ke změně. V postojích, ve zvycích, v myšlení. Cítíme to pokaždé, když se objeví nepříjemná emoce nebo pocity. Můžeme se dál vyhýbat řešení a jíst prášky nebo zavírat oči a myslet si, že jednou bude líp. Jenže jednou znamená nikdy. Jestliže to doteď nestálo za nic, asi je potřeba něco změnit. Čím dříve tím lépe. Život na nás nepočká. Třeba se jako první podívat na své strachy, obavy a nejrůznější vzteky a zášti a uvědomit si, jak by mi bylo bez nich. Mně dobře. A vám?
Změna není v systému, na který se tak rádi vymlouváme. Je v každém z nás. Již se nemusíme nechat vtahovat do depresivních nálad. My sami můžeme hledat tu skutečnou pohodu nezávislou na vnější věcech. Nemusíme hrát hry na vytváření tlaku. Nikdo na nás nemůže tlak vytvářet, když mu k tomu nedáme možnost. A když už jste ve stresu, zastavte se a zeptejte se sami sebe:
Co se děje špatného teď? V téhle jediné vteřině? V tomhle jediném okamžiku? Že nic? Možná vám dojde, že jde jen o hru, kterou hrajeme sami se sebou. A tu už hrát nemusíme.
Mirek Vojáček