Krize (nejen ekonomická) v našich hlavách

Žiji na vsi. Na jihočeské vsi. Všechno tady má svá jasná pravidla. Dávno odzkoušená a generacemi ověřená. Lidé jsou tu jiní. Více spjatí se zemí na které žijí. A neustále se něčeho bojí. Hlavně toho, co bude. Ani je nenapadne, že by na to mohli mít také svůj vliv.

foto: Flickr

Právě probíhající krize celosvětové ekonomiky doléhá více či méně na každého z nás. Jsme denně prostřednictvím médií konfrontováni s tvrdou realitou. Někdo to řeší stále dokola a jiní rezignovali. Původní viníky již vzal čert nebo snad zmizeli v propadlišti ekonomických dějin. Kudy vede cesta ven a kdy to skutečně skončí nikdo vlastně neví. Můžeme ale odhadovat z historie. Podle zaznamenaných ekonomických krizí minulosti, všechny trvaly okolo třiceti let. Takže mnoho zajímavého nás ještě čeká.
Málokoho napadne, kde se taková krize bere? Jak začíná? Kdo dá první impulz? Jaká instituce nebo operace nakonec odhalí slabinu v systému, kterou pak už nejde zalátat? Samozřejmě, že ekonomicky vzdělaní lidé budou vědět přesně, co se to vlastně stalo, kde co zkolabovalo a co se podcenilo. Nerozumíme tomu ani za mák, i když o tom zasvěceně debatujeme. A přece to všechno někde vzniká. Každý celek je tvořen částmi. Tou nejmenší částečkou ekonomiky je každý z nás. Jeden obyčejný a obyčejně žijící člověk. A jsme u jádra toho, kde to všechno začíná.
Krize ekonomiky je totiž krizí vztahů. Vztahů v ekonomice, ale ty jsou zase jen odrazem vztahů mezilidských. To znamená, že svým dílem přispíváme ke globální krizi ekonomiky. Když tohle někdo slyší, úplně se naježí: "Co je to za blbost! Jak já můžu něco ovlivnit? Starám se jen sám o sebe, abych přežil!" Jenže znáte to. Stokrát nic umořilo osla. Krásná moudrost, že? Všechno, ať chceme nebo nechceme se skládá dohromady z toho, co si myslíme, jak o tom hovoříme a jak nakonec jednáme.
Krize začíná u každého z nás. V hlavách nás všech. Stačí se jen dívat kolem sebe, kolik nevztřícnosti a nevraživosti se objevuje. Padesát procent párů, není schopno spolu vydržet ve společném svazku. Mnohdy nesnášíme své sousedy jenom proto, že jim nerozumíme. Z vlastní nevědomosti ponižujeme své děti (to je neodpustitelné). Ponižujeme své partnery (to je nepochopitelné). Ponižujeme se v zaměstnání. Děláme to, co nechceme. Z moci úžední si klidně smlsneme na kdejakém nebožákovi, jen abychom ukojili svůj pocit moci (to je ubohé). Krademe (ne každý, ale někdy je to více než zjevné). Máme radost, když se někomu nedaří, přitom bysme sami byli rádi úspěšnými (jaký paradox). Snažíme se mít nad ostatními navrch! Kdo jsi bez viny, hoď kamenem, ale dej pozor, abys netrefil sám sebe.
Takže kde to skutečně začíná? Celá globální ekonomická krize je krizí mezilidských vztahů a dokud na tuto hru každý z nás nepřistoupí, nespasí nás ani půjčka od marťanů. Václav Havel kdysi použil spojení "blbá nálada", což přesně vystihuje to, co se vlastně velmi dlouho odehrává v našich hlavách a všichni, jak jeden muž (ženy nevyjímaje) v tom jedeme. Nic se nedaří, pokud si děláme stále dokola jen samé černé scénáře a všechny kolem sebe se tím snažíme nakazit. Když si myslíme, že to může být ještě horší, stane se to.
Zatím si to většina z nás myslí. Není to ale moc dobrý postoj. Po roce 1928 to vedlo k mnoha letům strádání, vyústilo to ve světový vojenský konflikt a desítky milionů mrtvých. Krize vztahů dovedená do extrému. Tak to vypadá, když někdo svůj problém ve vztahu k okolí, se snaží nahradit "totálním řešením". Teprve tehdy si lidé uvědomili, že tohle opravdu nechtějí a konečně se rozhodli mít se lépe. A celá situace se obrátila. Co se dnes ještě bude muset stát, abychom pochopili, že všechno ovlivňujeme? I světovou ekońomiku.
Mirek Vojáček