Potřebujeme Baťu ne Babiše. Soucit ne represi

S fenoménem řízení státu jako firmy jsme se z občanů, během několika málo let, stali obyčejnými podřízenými. Máme jen jedinou výhodu. Nemůžeme (zatím) dostat výpověď. Ale dá se takhle dlouhodobě existovat?

Že se dá i při řízení velké společnosti myslet na obyčejné pracovníky a dělníky, dokázal již téměř před sto lety Tomáš Baťa. V době, kdy státní sociální síť nefungovala, kdy se nikdo nemusel ohlížet na práva zaměstnanců, on vytvořil systém, který úlohu státu nahrazoval. Vytvořil bydlení, spoření, bonusy a systém firemního postupu. Na prvním místě byla spokojenost zaměstnanců v osobním životě.

Nešlo vůbec o líbivá gesta, ale o náročný a finančně nákladný sociální projekt, do kterého se Baťa vůbec pouštět nemusel. Možná to bylo proto, že sám pocházel z obyčejných poměrů a znal skutečné potřeby lidí, kteří mají pro ostatní podnikatele jedinou hodnotu, a to levnou pracoví sílu. Druhým důvodem bylo, že spokojený dělník je mnohem výkonnější, než ten frustrovaný a přispívá tak více k rozvoji společnosti.

Doba se změnila. Dnes jsme se vydali zcela jiným směrem. Nejvyšší státní manažer se rozhodl naplnit státní kasu mimo jiné nejrůznějšími pokutami. Nepošleš daňové přiznání přes datovou schránku, když jí máš? Pokuta. Přihlásíš pozdě psa? Pokuta. Pošleš pozdě kontrolní hlášení k DPH? Pokuta. Nezareaguješ včas na výzvu finančního úřadu? Pokuta. Neočkuješ děti? Pokuta. Chodíš v noci bez reflexních prvků? Pokuta. Nenosí tvé dítě helmu na kolo nebo na lyže? Pokuta. Nepošleš online vystavenou účtenku? Pokuta. Nemáš revizi na kotel? Pokuta. Pokuta. Pokuta. Pokuta.

Dnes třeba za nedodržení jakýchsi shora daných termínů (za jakékoliv požadavky na nás) nám (tedy i vám), už i na úrovni obce, odteď hrozí pokuta. Tu pokutu je povinna vám vyměřit pracovnice úřadu (ale vlastně vaše sousedka). Kdyby dnes pokutu nevyměřila, dostala by pokutu sama. Dříve bylo zvykem se na všem domluvit (to je snad lidské). Když nefungovala domluva, tak těm natvrdlým stačilo vynadat (to taky patří ke komunikaci).

Teď už se s vámi nebude nikdo bavit a dostanete okamžitě peněžní sankci za cokoliv (doba se zkrátka mění).

Přirozeně nebudete za pokutu naštvaní na někoho imaginárního někde na krajském úřadě, kdo takovou pitomost zavedl, ale budete pěkně naštvaní na paní z vašeho obecního úřadu. Tedy na vaši sousedku (to dá rozum, ne?). A tak nařízení z kraje zničí do té doby dobré vztahy na vaší vesnici.

Jenže pracovnice z obecního úřadu ne vždy všechno stihne a náhodou se stane, že třeba jakési povinné hlášení (a že jich dnes je) pošle o několik dní později. Takové věci se stávali a stávají. Byli jsme lidi, kteří se snad na všem nějak domluví a přimhouří oko. V lidské společnosti je to základ spolupráce. Dnes to ale  už neplatí. Za přesné nesplnění termínu dostane obecní úřad okamžitě pokutu v řádu desítek tisíc korun.

Lidé v obci budou přirozeně naštvaní na pracovnici úřadu, protože díky ní (viníka je třeba označit) přijde obec o peníze ze svého rozpočtu. Paní z úřadu bude naštvaná na lidi, co ji viní ze selhání (protože, kdo to má všechno stíhat a ke všemu za ty mizerný peníze) a bude se zcela přirozeně zlobit, společně s ostatními kolegy z obecního úřadu, na lidi na krajském úřadu. Takže se zcela zkazí kvůli nesmyslným pokutám komunikace a vztahy mezi lidmi, kteří si dříve rádi vyšli vstříc (a dobře spolupracovali).

A takhle to pokračuje i ve vztahu krajského úřadu k ministerstvu. Pokuty zničí vztahy na všech úrovních. Na všech úřadech (a že jich máme), ale i mezi všemi lidmi. Nakonec jeden druhého začínáme podezírat, jestli nám náhodou neuškodí jen proto, ža se sám bojí postihu.

Tolik naštvaných lidí jako je dnes, na nesmysly plynoucí z moci úřední, jsem ještě nezažil.

Vůbec se nedivím lidem v malých městech a obcích, že si čím dál tím víc začínají s nostalgií připomínat že: „Za Komančů bylo líp“. Rozhodně jste mohli v klidu pracovat na MNV a nikdy vám žádný postih za nic nehrozil.

Komu tenhle neúnosný tlak na všechny úrovně společnosti slouží? Kdo si tady myslí, že nás donutí k maximálnímu bezchybnému výkonu pomocí šikany? Kdo nás považuje za bezcitné stroje plnící příkazy? Kdo si myslí, že lidi na sebe mají být zlí, neúprosní a tvrdí?

Z toho, co se dnes a denně děje, jak se zhoršují vztahy plyne, že stát se nedá řídit jako firma, když ve vedení není Tomáš Baťa.

Ale ten je, bohužel, již po smrti.

Mirek Vojáček