Jen si to představte, že zdědíte podíl na domě po vaší babičce. No, dnes spíš na ruině. Ale s tím kusem ruiny i nějaké ty dluhy po strýci. Je pátek odpoledne a najednou vám přijde smska, že máte zablokovaný účet. A vaše žena taky!
Víkend před vámi. Nakoupeno nemáte. V peněžence jen pár drobných. Přes kartu se přece ke svým penězům v bance kdykoliv dostanete, že? Peníze stále pod kontrolou, hlásá reklamní slogan. Ani nápad. Exekutor, který nedávno sice napsal, že strýček nechal ještě jeden dluh, ale ani vám nedal možnost o tom dluhu komunikovat a domluvit se, vám nechá zablokovat všechny účty. Záměrně v pátek odpoledne. To abyste přes víkend vychladli.
A tak sedíte a přemýšlíte, co budou děti jíst. A co budou jíst příští týden? A pak? Protože se dá předpokládat, že účty, které šly zablokovat tak snadno, odblokovat půjdou nesnadno a potrvá to. Cloumá s vámi směsice spravedlivého hněvu a bezmoci. Hněv na nekonečný lidský hyenismus a zničující nelidskost exekutora. Bezmoc nad postavením, do kterého jste se dostali aniž byste se k někomu chovali špatně nebo aniž byste chtěli někoho poškodit.
Ničím jste se neprovinili, jen jste něco zdědili. Domeček, kde jste vyrůstali a prožili tam mnoho krásného. Všude tam můžete najít vzpomínky na lidi, co vám dali jen to nejlepší, co vás milovali. Takže je to pro vás především silná citová záležitost. Právě proto jste byli ochotni zaplatit dluhy, které udělal někdo jiný.
Přesto se k vám teď, jakýsi cizí člověk s funkcí úřadu, chová jakobyste vy byli „ten hajzl“, co nechce nic platit. Neskrýváte se před věřitelem, přesto nemá věřitel (zastupovaný exekutorem) tolik slušnosti, aby zvedl telefon nebo alespoň napsal jedinou větu: „Tak co, jak to budeme řešit?“ Místo toho vám vymáchá hubu v něčem, co byste nikomu nepřáli.
A stát? Náš stát? Ten přece mlčí. A mlčky tohle všechno dovolí. Protože my mu to dovolíme! Protože stále děláme, že se vlastně nic neděje. Jako správní ovčané. Všechno je přece v pohodě. Marně a zcela zbytečně se sám sebe ptám: Kde je ochrana moje a mých dětí před zvůlí úřadu?
Dokážu si představit, že milý exekutor si teď užije krásný víkend někde na horách. Bude v klidu spát a možná, že ho i těší pocit, že nám uškodil. Jak jinak. Protože, kdyby měl svědomí, tak by nikdy takovou práci dělat nemohl. Nebo by ji nemohl dělat takovýmto způsobem, jaký právě předvedl.
Vždycky jsem si myslel, že se mě podobné zkušenosti netýkají. Ale jak je vidět, stačí tak málo. Jak může někdo, jen z nějaké svojí vůle, jiného člověka naprosto odříznout od všech – ano od všech – prostředků? Nejen od mých, protože jsem já zdědil ten dluh, ale i mou ženu, která rozhodně nic nezdědila. O čem to svědčí?
Že právní postup je nad lidskostí. Že úřad je nad svědomím.
A kdy přijde řada na vás?
Mirek Vojáček
P.S.: Až někde na horách, nebo jinde, potkáte o víkendu JUDr. Aleše Bayera, pozdravujte ho ode mě. A přejte si, aby se v příštím životě narodil co nejdále od nás všech.
