Současné školství je mrtvé. Reformujme ho.

Když jsem byl malý, bývaly na podzim husté ranní mlhy, kdy bylo vidět sotva na pár kroků. Na cestě do školy jsem si představoval, že z té mlhy se ta strašlivá obludná školní budova nakonec nevynoří. Prostě ji mlha pohltí. Navždy. A já budu moct jít domu a věnovat se tomu, co mě baví.

Bohužel tahle představa se nikdy nenaplnila a já do škol chodil celých dvacet let. S odstupem času jsem si začal klást otázku, co mi vlastně jednotlivé školské stupně daly? Co dobrého jsem se tam naučil, a co z toho jsem skutečně použil ve svém dospělém životě? Postupně jsem si začal uvědomovat, že dobrého jen pomálu. Zato obecně jsme si všichni odnášeli mnoho neužitečných neuróz, pocitů neschopnosti, ponížení či zbytečnosti o řadě fóbií nemluvě.
Děti milují nové informace. Chtějí se dozvídat nové věci, učit se novým činnostem. Ale škola je to odnaučí. Systém represí, což jsou známky a poznámky, případně nejrůznější tresty v podobě dalšího domácího úkolu nebo znemožňování ze strany učitele, v nich poměrně rychle vypěstuje odpor k jakýmkoliv formám vzdělání. Takže největší devizou je, že se nakonec naučí nějak proplouvat, aby na přijatelný výsledek vynaložili co nejméně energie. A hlavně, aby nebyly moc na očích.
Chtělo by to změnu. Ale potíž je v tom, že nikdo neví, co to změna znamená. Jak zamést a uhladit to, co nefunguje? Kam schovat všechny ty bubáky, kteří se nastřádali v systému od dob Marie Terezie a které rozmnožila moderní, modernější a nejmodernější byrokracie? Díky strachu, že změnou se něco zásadně pokazí, jsou jakékoliv reformátorské pokusy za dlouhá desetiletí jen lakováním a parfémováním mrtvoly.
Všichni jsme svědky neustálých pokusů změnit „cosi“, aby to vypadalo jako „hodně veliké“. Devítiletky vystřídají osmiletky, aby se pak zase vrátilo devět tříd základní školy. Děti přežily množinový systém, aby ho pak další zase opustily. Čeština má také své drobné odbočky. A všechno tohle se za desítky let vždy nazývalo reformou.
Nejvýraznější snahou o změnu jsou k nám dovezené jiné vzdělávací systémy, které staví na moderních přístupech k výuce jako Montessori či Waldorfské školy. Jenže stejně nakonec naráží na státem stanovené vzdělávací osnovy. Navíc státní správa má stále tendenci všechny jiné formy vzdělávání zakázat. Nebo alespoň jakýmkoliv způsobem znemožnit jejich fungování. Příkladem jsou třeba lesní školky. Takže tak jako tak se musíte učit vlastně to samé. Všichni reformátoři vůbec nepochopili, co je ve skutečnosti úkolem reformátora.
Myslím, že zásadní změnou by mělo být, že dětem by se ve škole mělo líbit. Spisovatele Eduarda Štorcha známe především jako autora dětské dobrodružné literatury a jeho Lovce mamutů si snad pamatuje, alespoň ze školní povinné četby, každý. Málokdo ví, že byl významným školským reformátorem. Založil svou školu, kde se děti vzdělávaly zcela jiným způsobem než bylo do té doby zvykem ve všech prvorepublikových školách. Jeho „Dětská farma“ na Libeňském ostrově, byla mezi dětmi tak oblíbená, že na ně neplatila pohrůžka, že zůstanou po škole, ale že půjdou domů. Jak myslíte, že dopadl. Úřady jeho činnost nakonec zakázaly.
Nejradikálnějším pojetím reformy vzdělání byl projekt Summerhill v Anglii. Zakladatel a ředitel vycházel z předpokladu, že děti potřebují především lásku a podporu. Proto je nikdo nenutil učit se. A někteřé děti, deprimované z předchozích škol se neučili třeba dva roky a nikdo je do toho nenutil. Důvěra v takové žáky s nimi nakonec dělala divy. Rozvíjela se přirozená touha po poznání. Pojetí demokracie pak došlo tak daleko, že kolektivní rozhodnutí na kterém se podílely i děti, musel respektovat i sám ředitel. I když se mu to mnohdy nelíbilo. Zdá se vám to jako příliš novátorské a zbytečně pokrokové? Ale kdeže. Summerhil byl založen v roce 1921 a funguje dodnes.
Třeba v Německu existuje řada škol Neue Schule inspirovaných právě Summerhillem, kde si třeba žáci vybírají výuku podle toho, jak je dokáže vyučující zaujmout. Pokud je nezaujme, končí. Z našeho pohledu si tam děti dělají co chtějí, ale všichni tam chodí rádi. Žádné represe, ponižování, nesmyslné domácí úkoly, poznámky. Jenže kde tedy začít? Jak změnit výuku? Co vypustit a co ponechat?
Vraťme se k pojmu reforma. Pochopíme-li význam spojení dvou slov re-forma, všechno nám třeba začne být jasnější. RE-FORMA je tedy „návrat k původní formě“. A tady bychom měli začít. Vrátit se k tomu, co bylo na samém počátku vzdělávání. Zapomeňme na chvíli na všechny představy a zkušenosti ze svého vlastního života. Odhoďme stranou všechny svoje „ale“, všechny plané obavy „co bude…“. Když takhle nemáme před sebou nic, ale vůbec nic, můžeme si říci, co všechno potřebujeme k tomu, abychom obstáli v životě. Co z toho, co jste se v životě učili používáte velmi často nebo denně?
Inspirujme se konceptem Unschoolingu – nevzdělávání. Dítě na základní škole potřebuje rozvíjet své talenty a touhu získávat nové informace. Měli bychom je tedy s láskou podporovat ve všem, co je baví. Zahodit známkování, které stejně nic neříká o jejich opravdovém potenciálu. Číst psát a počítat se naučí samy s naší minimální podporou. Měli bychom je vést k tomu, aby se uměly srozumitelně vyjadřovat. Ukazovat jim, jak svět, příroda a lidská společnost funguje. Být jim průvodci, ne mentory. Co si z toho zapamatují a co je skutečně zaujme, bychom měli nechal na nich. To, co je bavit nebude, jim nevyčítat a hlavně jim to nevnucovat. A být jim příkladem. Protože tak, jak se chováme my k nim a mezi sebou, budou se chovat, až vyrostou, i ony. Jaké vztahy vytváříme, takové vztahy budou mít.
Všechny možné větné rozbory, historii, chemické vzorce a sloučeniny, odmocniny, integrály, rovnice, a další k běžnému životu nepotřebné věci, by se měli učit až tehdy, když se samy rozhodnou stát se třeba matematiky, chemiky, fyziky či jazykovědci. Tedy během střední a vysoké školy. Veřte, že jim to pak půjde samo.
Zreformovat současné školství je jednoduché. Ale zároveň nepředstavitelně složité. Jen si uvědomte, jak se vám z té představy, že děti si budou dělat co chtějí, ježí chlupy po celém těle. Jak ego ve vaší hlavě burácí, že na děti musí být člověk přísný. Co z nich bude, když jim nedáme pravidla, když je nebudeme nutit? Budou se jen flákat! Nejsme schopni opustit staré představy jen kvůli svému vlastnímu strachu z nového. Strachu, který každý rád znovu a znovu vytáhne jako poslední argument, aby nemuselo dojít k žádné zásadní změně.

Jen pro ty strachy budeme raději do nekonečna kupit nepotřebné na jednu hromadu? Lakovat a vonět stále tu stejnou zdechlinu a doufat, že se nám ji jednoho dne s velkou pompou podaří oživit? Jak myslíte, že tahle naše snaha dopadne?
Mirek Vojáček
www.mirekvojacek.cz