Sbohem Anno!

Byla na konci sil. Těžce dýchala. Uvědomovala si, že odchod je nevyhnutelný. Přes veškerou lékařskou péči, kterou jí poskytli ti nejlepší odborníci, přes léky, které do ní za mnoho a mnoho měsíců vpravili.

To vše v naději, že se tím všechno změní. Přesto bylo jasné, že teď se již nedá nic dělat. Byla onomu mystickému okamžiku mnohem blíže než kdy předtím. Každá následující sekunda zkracovala čas trávený zde nenápadně jak jarní vánek, který si pohrával s rašícími lístky za okny jejího pokoje. Slunce ozařovalo jemně měkkými paprsky krajinu plnou naděje, plnou síly nového začátku, jak by dychtivě osahávaly každý milimetr probouzející se země. A zdálo se, že jí tím připomínají její vlastní smrtelnost na pozadí nekonečné síly života.

Nebyla to žádná nová zpráva. Se svou chorobou žila již dlouho. Lidé z jejího okolí měli mnoho teorií, které byly více či méně pravděpodobné. Dávaly jim možnost nějak nemoc pochopit, poznat její kořeny. Snad proto, aby sami našli klid. Aby se sami přestali bát, že je ta samá choroba nepostihne. Nebo alespoň co nejpozději. Na některých lidech, dokonce i nejbližších přátelích, bylo poslední týdny vidět, že strojeným optimismem zakrývají svou vlastní hlubokou beznaděj při setkání s ní. Viděli více než jasně, jak hubne, chřadne a ztrácí se přímo před očima. Jak jí ubývají síly a nemůže popadnout dech, i přes kyslíkový přístroj připojený hadičkami k jejím nosním dírkám.

Byla obklopena tolika lidmi, že jí občas vypadávaly souvislosti jejich života. Nemohla si pamatovat každý příběh, každou podrobnost. Nestálost a nevypočitatelnost jejího života se stala pravidlem. Nekteří příchozí zůstávali dlouhá léta, jiní přicházeli, pobyli jen krátce a zase odcházeli jak cestující v nádražní čekárně. Její život tak trochu připomínal průchoďák. Začala mít plné zuby těch rozesmátých, věčně optimistických mladých tváří. Ale musela si na stálé přetvařování a nejistotu zvyknout. Vyrovnat se s ní. Nedávat nic najevo. Naučila se přetvařovat a potlačovat mnoho svých pocitů a potřeb, nebyly pro celek dobré. Ano pro celek. Celek byl jejímu životu nadřazený. Stala se ikonou, i když o to neusilovala a neměla to nikdy v plánu. Ikonou už za života. Ať chtěla nebo ne, musela být pro davy vzorem všech ctností. Aby se měli k čemu upínat. Aby uvěřili, že i oni mohou i dosáhnout stejného stavu vyrovnanosti a spokojenosti, jehož byla ztělesněním. Ač ona sama to tak nikdy neprožívala.

Teď, tak blízko konci, si uvědomila, že žila život ve lži. Nelhala vědomě. Neklamala schválně a už vůbec ne proto, aby získala nějakou výhodu. Naopak zapomněla na sebe a své ideály a lhala jen a jen sama sobě. Ani si nevšimla, kdy to začalo. Bylo to tak plíživé a nenápadné. Asi tak, jako její nemoc. Ani nevěděla, kdy opustila svůj životní cíl a stala se jen součástí stroje, ze kterého nemůže vystoupit. Před mnoha a mnoha lety se jí dostalo velkého požehnání, chtěla jej předat dál. Toužila přinést smysl a naději do životů mnoha lidí, stejně jako duchovní cesta nasměrovala její vlastní život.

Zpočátku vše bylo tak jasné a jednoduché. Meditační praxe, které jí předali její učitelé, budou předávat dalším lidem. Vnitřní vyprahlost západního světa byla dokonalým podhoubím, které nasávalo každou zmínku o vysvobození z neustálého koloběhu nepříjemných emocí. Praktikující dychtivě hltali každé slovo, které slyšeli. Toužili po meditačních praxích, které jim změní život. Uvědomovala si, že všichni ti zmatení a frustrovaní lidé, kteří byli chyceni v materiálním bludišti mysli jí byli vlastně v něčem podobní. Připomínali jí sebe sama před tím, než začala sama meditovat. Milovala je.

Věděla, že chce předávat neformálně všechno, co dostala jako dar od svých učitelů. Byl to dar a tedy s ním musí nakládat stejně. Hlavně nedělat z praxí žádný pathos. Dělit se o to, co dostala a rozmnožovat pozitivní energii. Podle jejích představ by měl každý meditovat sám. Doma. Není třeba žádná okázalost. Stále si dokola připomínala prastaré přísloví, které jí opakoval její učitel: „Stačí jednou za život potkat učitele a do deseti let jste osvícení.“ Poukazoval na fakt, že není třeba stále něco hledat, není třeba plýtvat časem a energií na budování pomíjivých materiálních statků. Stačí jen a jen meditovat.

Bylo to ze začátku tak jasné a zřetelné. A tak to i fungovalo. Obrovské nadšení jí i všem lidem kolem ní pomáhalo a dávalo jim energii dělat menší či větší zázraky. Překonávat sami sebe. Překonávat představy. Spontánně začala vznikat meditační centra a nutnost všechno řídit, koordinovat a organizovat. Ale s tím jak se rozrůstala a bujela, začaly vznikat i první potíže, nedorozumění nebo zákulisní dohody či intriky. Už všechno přestalo být tak jednoduché a jasné, jak se zdálo na začátku. Staří známí, přátelé, postupně přebírali vedení. Nejdůležitější hodnotou začala být velikost, množství a okázalost. I když se všichni tvářili velice skromě a přátelsky, z jejich očí bylo vidět, že touží něco dokázat. Ne sobě, ale celému světu. Jejich nasazení bylo tak velké, protože je hnala touha a ne soucit. Cítila, že přichází o svůj sen.

Postupně ztratila nad vším kontrolu. Nakonec i nad svým životem. Touha lidí k obdivování ji postavila do nevýhodné role hvězdy, o které toho nikdo moc neví, jen ji chtějí vidět a slyšet. Nikdo se již nezajímal o její skutečný příběh, o její prožívání, o její duši. Všichni ji chtěli vidět jen ve skvělé povzbuzující a vždy pozitivní náladě. Vnitřně sama se sebou nesouhlasila. Nenáviděla celý ten kolotoč. Vystupování, zájem, plytké a nic neříkající rozhovory o ničem. I strategická rozhodování jí začala připadat malicherná a zcela zbytečná. A svůj život už vnímala stejně povrchní a mělký, jak vodu v rybníce, která všechny nadchne svým klidem, ale ve skutečnosti zahnívá, smrdí a ukrývá pod povrchem odporné bahno.

Stáhla se do ústraní. Přestala být tolik vidět. Jen výjimečně se ukázala při návštěvách učitelů, kdy doprovázela svého muže. Ano svého muže. Na toho by málem zapomněla. Ale nebyl by to div, kdyby jí nějak vypadl z paměti. On byl tím, komu ona a všichni vytvářeli ideální zázemí. Byl zapálený do jejich společného úkolu a byl ochoten obětovat všechno. I jejich vztah a rodinu. Všechno se jaksi postupně vytratilo. Věděla, že není příliš věrný, že ho obletují a obdivují o desítky let mladší fanynky. Ani nevěděla, co je ještě pravda a co ne. Ale nemohla s tím nic dělat. A právě proto ho obdivují i muži, protože stejně obletovaní a obdivovaní by chtěli být také. Nespoutaní, silní, stále na cestách a v pohybu a každý večer v objetí jiné ženy.

Tahle image jí lezla krkem. Chtěla by vystoupit, skončit, odejít, ale nenašla nikdy odvahu. Břímě odpovědnosti bylo příliš veliké, než aby to dokázala. Měla vztek, na všechny. Na celý ten nesmyslný systém, který nastavili. Na to, že přestali předávat učení tak, jak chtěla na začátku. Že ze všeho zbylo jen pozlátko reprezentované stavbami velkých meditačních center nebo jejich okázalého hlavního centra. Měla vztek na to, že přestali být svobodní a museli začít dělat politiku, aby dostali povolení, dotace, dary. Že se museli začít bavit s vlivnými, bohatými, ale většinou hloupými a omezenými lidmi, které by si za přátele rozhodně nevybrala.

Uvědomila si, že má vztek především jen a jen na sebe. Že opustila svůj sen. Že neodešla. Viděla sebe, jak by žila. Obklopena dětmi, které by přivedla na svět, viděla je růst a dospívat. Byla by jim nablízku v jejich těžkých chvílích a radovala se v okamžicích společného štěstí. Nosila by v náručí své vnuky v malém domku, kam by za ní chodili jen milí přátelé. A hlavně by nikdy, nikdy nebyla tak sama. Protože by byla každý den, každou hodinu svého života se svým mužem, který by ji neopouštěl. Byl by tu vždy jen pro ni.

Těžce dýchá. Plíce vypovídají službu, srdce bolí, div nepukne. Obrazy a emoce stále vyplouvají z její mysli. Ale tuto svou odvrácenou tvář nemůže nikomu ukázat. Nemůže se nikomu svěřit. Všechny vzteky i výčitky musí zase znovu potlačit. Musí mlčet. A být zase dokonalou. Až do smrti. Nejvíc děsivé je, že i po smrti. Přitom to, co všichni tak obdivují, by nejraději opustila. Opustila.

Ale vždyť ona teď všechno opouští…

Na tváři se jí objevil jemný úsměv plný smíření a lásky.

Sbohem Anno!